MĚJME SE RÁDI

21:46

ZDRAVÍM VÁS


Tak si říkám, že jsem jak splašenej osel. Jednou počítám makra, potom to zkouším bez nich jen zdravá strava, potom doba přejídání, poté Whole30 a teď rozjíždím IIFYM. Asi bych se už měla ustájit a nelítat od jednoho k druhému. :D
Ale když já tak ráda zkouším nové věci. :) Na tohle jsem fakt úchyl, nejraději bych zkusila všechno. Stojím za názorem, že za zkoušku stojí vše, a může trvat dlouho,  než si člověk najde to, co mu vyhovuje. Je to vlastně takovej poplašenej běh na hodně dlouhou trasu.
Myslím, že IIFYM je momentálně správná cesta, která mi snad pomůže i po stránce psychické. Nejhorší na tom všem je přemíra stresu, na který jsem poslední dobou malý pán..
Už bych měla ale asi ukončit můj proslov a začít tím, co jsem vám chtěla povědět původně.
Většina z nás se žene za svým snem s mylnou představou, že až se dobelháme k cíli, budeme se sebou spokojení, že se naučíme mít rádi jako lusknutí prstem se všechno změní, NE.
Každý by se měl naučit brát se taký jaký je od samého začátku, vzít tu skutečnost, že to je on, že to jaký je ho dělá speciálním a nezaměnitelným. Naučit se žít s tím jedním nebo pěti faldíky navíc.
Žít přece není o tom, se neustále snižovat a brečet v koutku. Musíte se ukázat světu ve své plné kráse. Nestydět se za sebe.
Mějte se rádi tací jací jste, během toho, co na sobě pracujete, aby jste byli ještě lepšími. Jestli se toto naučíte, ušli jste půl cesty k cíli. No nezní to krásně?



Odpověď některých z vás bude jistě taková, že si řeknete, že to nejde, že se jí to povídá..
Byla jsem člověk, který se nesnášel, zrcadlům se vyhýbal velkým obloukem, abych zase nemusela koukat na tu hromádku neštěstí. Veřejným koupalištím jsem se vyhýbala snad ještě více i v těch ohromných vedrech, ale k tomu jsem měla bohužel i pádný důvod po nemilé zkušenosti, kdy vám někdo řekne,jak jste tlustí, ve chvíli kdy se konečně na to koupaliště odhodláte. Popravdě, od té doby jsem se doslova  nenáviděla. Neviděla jsem na sobě nic hezkého. Chtěla jsem se změnit, chtěla jsem dokázat ostatním, že nebudu pořád ten strašpytel, ale budu ta bojovnice, nedařilo se. Po několika desítkách zklamaní mi to konečně docvaklo. 




Když budu pořád myslet pesimisticky nikdy se svých snů nedočkám. První kde se musí začít je v hlavě. Naučit se brát věci s nadhledem, naučit se mít ráda a nebýt pro samu sebe strašákem číslo jedna. Dělat to pro sebe.
Začala jsem se brát taková jaká jsem a hledala jsem pozitiva. Ke každému nedostatku jsem si řekla, že dělá mě mnou. A pokud se něco dá změnit k lepšímu, změním to, začnu na tom pracovat. Od ledna se mi to jakštakš daří. Přijdou chvíle, kdy se cítím na samém dnu, ale už se z toho dokážu vyhrabat, dokážu si to uvědomit. 


Vím že je to těžké, ale zkuste to, pro sebe. Uvidíte, jak se vám uleví a svět bude hned krásnější. :)

You Might Also Like

1 komentářů

Moc děkuji za každý komentář a návštěvu mého blogu! :)